Historie skla

Sklářství má v Českých zemích hlubokou a dávnou tradici. Zčásti za to vděčíme vhodným přírodním podmínkám, které na počátku skýtaly téměř vše potřebné pro výrobu skla. Především to však byla zručnost a pracovitost sklářů, kteří dodávali svým výrobkům vynikající vlastnosti. Podnikaví obchodníci pak učinili z českého skla bez přehánění celosvětově známý pojem.

KELTŠTÍ SKLÁŘI

První skláři na našem území byli Keltové. S výrobou skla se setkali nejpravděpodobněji v severní Itálii, odkud rozšířili své poznatky i na sever od Alp. Archeologické nálezy z celého území České republiky nám dokládají, že již v 3. až 1. století př. n. l. keltští skláři dokázali zhotovovat skleněné náramky, korále a drobné šperky. Četné nálezy v keltských hradištích odhalily, jak překvapivě bohatá byla škála tvarů, barev a dekorativních vzorů. S úpadkem keltské kultury na přelomu letopočtu však na dlouhý čas zaniklo i zdejší sklářství.

STŘEDOVĚKÉ SKLO

K výrobě skla se začali zdejší lidé vracet teprve v raném středověku. Od 8. století se obyvatelé českých a moravských hradišť pokoušeli vyrábět drobné šperky a nádobky. Výrobky byly zprvu poměrně primitivní, ale s postupující dobou se zdokonalovaly. Zejména ve 13. století začali do Českého království přicházet němečtí kolonizátoři, kteří bohatě přispívali svými znalostmi o výrobě skla. Hluboko v pohraničních hvozdech zakládali mnoho nových hutí, které se zabývaly výrobou tzv. „pateříků“ – růžencových korálků. Objevovaly se první zdobné číše, poháry, konve a džbány, které však byly výsadou jen těch nejzámožnějších vrstev. V době vlády Karla IV. se zhotovovaly typické vysoké flétnovité číše, zdobené nálepy. Novinkou bylo také okenní sklo - vitráže, které bylo určeno prakticky výhradně pro kostely, kaple a paláce.

RENESANCE VE SKLÁŘSTVÍ

Období renesance přineslo do Českého prostředí řadu převratných změn. Za vlády Habsburků se Čechy znovu otevřely vstříc jihu a západu Evropy, což podnítilo čilou obchodní a kulturní výměnu. Podnikavá šlechta podporovala na svých panstvích rozvoj výnosných řemesel, mezi něž patřilo také sklářství. Byli zváni zkušení skláři ze Saska, kteří zakládali nové hutě v pohraničních horách, především v Lužických a Jizerských horách, v jižních Čechách a o něco později také na Moravě, především v Jeseníkách. Nejdůležitější roli hrály sklářské rody Schürerů, Wanderů, Preusslerů a Friedrichů. Svými výrobky se snažili napodobit práci špičkových benátských sklářů, ale zároveň také pokračovali v již zavedených typech a tvarech.

Vrchol renesančního skla v Čechách nastal za doby panování císaře Rudolfa II. Bylo zdokonaleno zdobení skla malováním, ale oblibu nejvyšších vrstev si získaly také poháry zdobené dokonalou rytinou. Na dvoře panovníka působil talentovaný rytec Caspar Lehmann, který položil základy pozdější české tradice rytí do skla.

Třicetiletá válka zasadila českému sklářství těžkou ránu. Hutě padaly za oběť válečnému pustošení, nebo byly zavírány pro nedostatek surovin a pracovních sil. Mnoho kvalifikovaných sklářů zahynulo v důsledku válek nebo epidemií. Někteří museli nedobrovolně opustit zemi kvůli svému protestantskému vyznání, nebo konvertovat ke katolictví. Poté, co válka v roce 1648 skončila, trvalo ještě několik desetiletí, než se výroba skla vrátila na někdejší úroveň.

ZLATÁ ÉRA BAROKA

Po skončení války se sklářství na nějaký čas vrátilo do starých kolejí. Opět se vyráběly staré typy užitkového skla ze zeleného „lesního skla“ i luxusní nápodoby čirého benátského skla. V 70. a 80. letech 17. století však došlo ke klíčovému technologickému pokroku. Tehdy se podařilo sklářům v Čechách

utavit natolik dokonalé čiré draselnovápenaté sklo, že se pro něj začalo používat označení „český křišťál“. Tento druh skla se obzvláště hodil k rytí a broušení. V jeho výrobě vynikla především huť v Nových Hradech, vlastněná hraběcím rodem Buquoy.

Věhlas českého křišťálu rychle rostl, protože obchodníci s ním podnikali stále delší a odvážnější obchodní výpravy za hranice Českého království. Největší zásluhu na tom měli podnikatelé z oblasti Nového Boru. Na počátku 18. století se české sklo stalo v Evropě natolik populární, že začalo z trhu vytlačovat benátské výrobce. Dokonce samotní Benátčané hledali způsoby, jak napodobit výrobky „na český způsob“.

České broušené a ryté sklo dosáhlo vrcholné popularity mezi lety 1720-1750, kdy prakticky ovládlo většinu světového trhu s luxusním nápojovým sklem. Populární byly také dvojstěnky – sklenice složené ze dvou přesně zapadajících nádob, mezi které byla vložena dekorovaná vrstva. V severočeských sklárnách se rozvinula montáž zdobných barokních lustrů. Nelze opomenout ani výrobu zrcadel, jejichž výrobou se proslavila manufaktura hraběte Kinského ve Sloupu v Čechách.

V druhé polovině 18. století začala zlatá éra českého křišťálu poněkud upadat. Odbyt klesal kvůli měnícímu se vkusu zákazníků, četným válkám i drahým surovinám. Rokokový styl hledal zálibu v rozpustilých barevných motivech, a proto se znovu rozvíjelo umění malby na sklo. Vyrábělo se také mléčné sklo jako cenově dostupná imitace populárního, ale drahého porcelánu.

MAJESTÁTNÍ EMPÍR A BAREVNÝ BIEDERMEIER

V době, kdy Napoleon Bonaparte bojoval o nadvládu nad Evropou, vznikl ve Francii nový, „císařský“ styl – strohý a uměřený empír. Skláři z Čech se jej snažili napodobit, ale mnohem lépe to dokázali irští a angličtí skláři, kteří naplno využili lepších vlastností tamního olovnatého skla a ovládli světový trh. Mezitím české sklářství zažívalo krizi, protože vojenské blokády prakticky znemožnily vývoz.

Teprve konec válek v roce 1815 přinesl změny k lepšímu. Z Vídně se rozšířil uvolněný a domácký styl, zvaný biedermeier. Skleněné zboží nyní již nebylo pouze výsadou panovníků, šlechty a bohatých měšťanů, ale konečně bylo běžné i mezi širšími vrstvami. Sklo biedermeieru se vyznačovalo novými barvami a nápaditými tvary. Technologové přicházeli s novými technologiemi barvení skla. Friedrich Egermann z Nového Boru vynalezl recept na výrobu žluté a červené lazury. Uvedl také nový typ skla, napodobující polodrahokamy – lithyalin. V jižních Čechách se zase vyrábělo neprůhledné černé a červené sklo, zvané hyalit. Tyto novinky postupně zajistily českým sklárnám opět čelní místo mezi světovými výrobci.

2. POLOVINA 19. STOLETÍ

Období po roce 1850 se vyznačovalo střídáním celé škály uměleckých stylů a módních vln. Jejich společným jmenovatelem byl návrat ke stylům minulosti. Tak přichází druhé a třetí rokoko, neogotika, neorenesance a neobaroko. Hutě v Čechách a na Moravě obratně reagovaly na měnící se vkus, takže se dokázaly vyrovnat konkurenci ze zemí západní Evropy. Přesto si jejich výrobky udržovaly špičkovou úroveň a kvalitu, což dokládají četná ocenění, získaná na světových výstavách v Evropě i v USA.

I do oboru sklářství, byť s určitým zpožděním, začal pronikat technický pokrok. Staré lesní sklárny zanikaly, a na jejich místo přicházely nové podniky, které byly lépe napojeny na síť silnic a železnic. Ve sklářských pecích místo dřeva začínalo topit uhlím, do výroby se zaváděly parní stroje a jiné strojní vybavení. V některých oblastech skláren ubývalo, například na Šumavě. Naopak jiné tradiční lokality prošly modernizací výroby, to byl případ Novoborska, Jizerských hor a Harrachova. Nové závody vznikaly na Teplicku, Žacléřsku, v Karlových Varech nebo na Valašskomeziříčsku.

SECESNÍ SKLO A PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Módní vlna secese na přelomu 19. a 20. století inspirovala české skláře ladnými přírodními motivy ve spojení s uměním exotického dálného východu, především Číny a Japonska. I tentokrát dosáhli čeští skláři světového věhlasu. Nejvíce se proslavila sklárna Johann Lötz Witwe v Klášterském Mlýně u

Rejštejna. Úspěchu dosáhlo také sklo z Harrachova, Karlových Varů (Moser), Riedelovy sklárny v Dolním Polubném a mnohé další. Secese zažila vrchol mezi lety 1900 a 1905, ale pak se vkus zákazníků opět obrátil k původním historizujícím motivům.

První světová válka v letech 1914-1918 způsobila v oboru sklářství těžké ztráty. Mnoho sklářů bylo odvedeno na frontu, nastal nedostatek surovin, byl znemožněn vývoz do zahraničí, a tak mnoho skláren muselo ukončit provoz. Jedním z mála podnětů k výrobě byly vojenské zakázky poptávající sklo pro válečnou techniku.

SKLO MEZIVÁLEČNÉHO ČESKOSLOVENSKA A DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Když „Velká válka“ skončila a Československá republika získala samostatnost, zdědila více než 90% sklářského průmyslu bývalého Rakouska-Uherska. Obchodní kontakty se obnovily a sklárny v pohraničí se opět vrátily do pozic celosvětových vývozců skla. Protože se jednalo o většinou německojazyčné oblasti, usiloval československý stát o podporu vzniku sklářství také v českých regionech. Nejdůležitějším projevem tohoto úsilí byl vznik sklářské školy v Železném Brodě v roce 1920, kde byl klíčovou osobností ředitel a designér Alois Metelák. V období dekorativismu a art-deco se projevili také Josef Drahoňovský nebo Jaroslav Horejc. Výrazně stoupal význam sklárny Moser v Karlových Varech vedené Leo Moserem.

Ztráta pohraničí v roce 1938 doslova roztrhla tradiční sklářské oblasti vedví. Čeští skláři prchali do vnitrozemí, zatímco do pohraničí přicházely velké německé sklářské firmy často orientované na vojenskou výrobu. Okupace zbytku Čech a Moravy a začátek války v roce 1939 znamenaly počátek omezování výroby luxusního skla. Podporu získávaly pouze ty firmy, které se podílely na vojenské výrobě. Na konci války byla velká většina skláren mimo provoz.

SKLÁŘSTVÍ V LETECH 1945-1989

Již v roce 1945, několik měsíců po konci války, byl sklářský průmysl zestátněn. Mnoho bývalých sklářských podnikatelů, odborníků a pracovníků německé národnosti bylo odsunuto do zahraničí, a jejich továrny byly hromadně zařazovány do státních podniků. Vývoz byl sjednocen pod značkou Skloexport. Nové renomé si čeští skláři získali na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958. Od té doby bylo sklo podporováno jako charakteristický vývozní artikl reprezentující Československo jak v rámci východního bloku, tak i v západním světě. Na EXPU 58 se výrazně projevila československá autorská umělecká tvorba, úzce spjatá s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, a reprezentovaná mimo jiné takovými jmény jako Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová nebo René Roubíček.

V oblasti velkoprodukce nastalo zavádění plně automatizované výroby, zaplňující trh jednoduchými vzory, zatímco tradiční ruční výroba částečně ztratila konkurenceschopnost. To bylo jedním z hlavních důvodů, proč se v 80. letech projevila určitá stagnace sklářského oboru.

SOUČASNÉ ČESKÉ SKLÁŘSTVÍ

V období po roce 1989 došlo k výrazným změnám. Velké státní podniky se ve vlně privatizací přeměnily na nové, více či méně úspěšné firmy. Řadě z nich se podařilo dosáhnout evropského, ba i světového významu.

Největší objem výroby dnes představuje ploché sklo pro stavebnictví a dopravu, následované obalovým sklem pro potravinářství a chemický průmysl. Významný podíl má produkce speciálního technického skla, zejména přesné optiky nebo laboratorní techniky. Nicméně v České republice se stále daří také výrobě běžného i luxusního dutého skla, dekorativního skla a moderních svítidel.

Výtvarný styl se konečně zbavil zábran, které na něj kladla doba minulá, a začal se rozvíjet v nebývalé škále tradičních i moderních uměleckých stylů. Doba přeje otevřené výměně zkušeností mezi domácími a zahraničními řemeslníky a umělci. Mnozí se opět vrací k tradičním technikám ruční výroby a nacházejí nové způsoby jejich využití. V posledních letech se sklářská centra otevírají veřejnosti a nabízejí návštěvníkům šanci si prohlédnout, nebo dokonce vlastnoručně vyzkoušet práci se sklem.

Naplánujte si výlet za sklem

Objevte zajímavá místa spojená se sklem a bižuterií